Motto:

„Pokud by se svět dal zahrát jednou stupnicí, byla by to pentatonika.“

                                                                                                        David Reck

Není hudba jako hudba… Snad všichni víme, že je hudba, která nás dokáže nakopnout nebo zlepšit náladu. Nebo taková, která nás pobuřuje či irituje. Ale máme i hudbu, která zklidňuje a uvolňuje. Hudbu, která léčí, ale také, která je nám škodlivá.

Vlastimil Marek ve svých knihách vysvětluje, co nám přináší a o co nás ochuzuje dnešní moderní hudba, ale i hudba starých mistrů . Tato hudba je příliš složitá, rychlá, krátká, rytmicky pravidelná, příliš „rozladěná“, obsahuje malý rozsah frekvencí. Je příliš emočně negativní. Ale právě tato hudba je všude kolem nás. Jsou jí plná rádia, televize a člověk už vlastně nevnímá, jak moc je pod jejím vlivem.

Kde vlastně stojí pentatonika? A co nám může přinést?

Domnívám se, že se na ni neprávem zapomnělo a málokdo ví, jaké možnosti nám může nabídnout. Zatím tedy stojí stydlivě v koutě a čeká na své znovuobjevení…

Historii má předlouhou. Již 1 500 let př. Kr. měla Čína rozpracovaný systém stupnice o dvanácti stupních, založený na kvintové souvztažnosti. Pečlivými matematickými výpočty, vycházející ze zákonů akustiky, nalezli Číňané dvanáctistupňovou chromatickou řadu. Znali matematické vztahy mezi tóny dávno před Pythagorem.

Pomocí dvanácti rourek, původně bambusových, v pozdější době kamenných či měděných, dokázali Číňané vytvořit teoretický pentatonický základ veškeré své hudby.

Vznik tónů je opředen mýtickými příběhy, nejsou však vnímány jednotlivě, ale jako harmonie přicházející z božského světa. Tóny jsou propojeny s živly, jednotlivými planety, temperamenty, smysly apod. O provázanosti všeho a důležitosti hudby svědčí i to, že tradiční čínská medicína pracuje s principy pěti prvků – pět orgánů, pět zvuků, pět barev. K tomu přidáme učení o pěti základních prvcích (oheň, země, kov, voda, dřevo).

Ale s pentatonikou se setkáváme i v egyptské hudbě, řecké, indické, tibetské, japonské, africké. Není to nic nového, jen s diatonickou stupnicí a temperovaným laděním se hudba ve svém vývoji ubírala jiným směrem.

Pentatonická stupnice obsahuje (jak z názvu vyplývá – penta – řecky 5) 5 základních tónů. Například v C dur: budeme-li chtít pentatonickou stupnici C, vytvoříme ji vynecháním tónů f a h. U pentatonických nástrojů je však základní tón a1 a tvorbou kvint nahoru a dolů vznikne stupnice d e g a h (d).

Velkou výhodou pentatoniky, že nám ladí s velkým počtem tónů, zároveň se to dobře pamatuje a je jednoduché ji zahrát na většinu nástrojů. Jsou zde jen celé tóny, nikoli půltóny, takže nedochází k žádným disharmoniím.

Existuje i celá řada nástrojů v pentatonickém ladění: zvonkohry, dřevěné xylofony, lyry, kantely, flétny, píšťaly, koncovky, indiánske flétny a pod. S pentatonikou je tak snadné improvizovat! To znamená, že každý může tvořit a zažít tak kouzlo z vlastní tvorby hudby.

Pentatonika je velmi vhodná pro malé děti, od nejmenších až po mladší školní věk. Děti milují, když jim maminky zpívají (jakkoliv), popřípadě hrají jednoduchou pentatonickou melodii. Pentatonika je velmi snivá a vzdušná, zdá se, že nemá začátku ani konce. Starší děti sami rády berou nástroje do rukou a zkouší, co všechno jde zahrát. Nic není disharmonické, vše ladí a i děti zažívají pocit, že jsou malými umělci, že umí hrát. Je to velmi dobrý základ pro jakýkoli další nástroj v pozdějším věku.

Waldorfská pedagogika s pentatonikou pracuje záměrně. Rudolf Steiner (1861-1925), zakladatel tohoto alternativního směru školství, rozčlenil vývoj člověka do sedmiletých cyklů. Z tohoto rozdělení vyplývá, že první sedmiletí je důležité pro tvorbu fyzického těla, kdy se tvoří základ pro budoucí konstituci a zdravotní stav člověka. Dítě napodobuje a tím si tvoří základy myšlení o světě. Důvěřuje autoritám, potřebuje příklad dospělého a okolí.

Děti jsou celé smyslovým orgánem a vše, co se kolem nich děje se jim jakoby vtiskuje i do fyzického těla. Měli by být v tomto věku obklopeny pohádkami, vyprávěním, spoluprožíváním reálného života (s rodiči, prarodiči, vychovateli, učiteli…), přírodními věcmi - hračkami, krásou a harmonií. Měla by to být doba bez televize, počítače, videa (to, že to pro rodiče není vždy snadné, to je už druhá věc). Ale je to pro dítě velkou devizou do budoucnosti. Urychlení této vývojové fáze a snaha po zakotvení základního tónu v diatonice (dur, moll stupnicích)může vést k přetížení dětského vnímání, myšlení a postojů. Už nikdy později se dítě k této kvalitě lidského vývoje nemůže vrátit.

I hudbou by tedy měla prostupovat jednoduchost, harmonie, čisté melodie, nepravidelný rytmus a zpěv. Snová nálada pentatoniky dává dítěti prostor pro fantazii, vytváření vlastních živých obrazů, připomíná stav před jejich narozením, uklidňuje je a léčí. Pentatonika by neměla být vázána na pevný rytmus. Písně či melodie jsou velmi volné, bez metrorytmického uspořádání.

Najděme tedy cestičku k pentatonice. Člověk nemusí mít hudební vzdělání, aby uměl na pentatonické nástroje hrát. Stačí se zaposlouchat a můžeme – stejně jako děti, volně řadit tóny, tak jak zrovna cítíme, podle nálady a zkušeností, které máme. Stačí vzít říkadlo, verš a narodí se písnička. Je to velmi snadné.

Zkuste si i vy obohatit váš svět o pentatoniku a uvidíte, že v jednoduchosti je krása.

                                                                                                      Petra Zsáková

Literatura:

Kolektiv autorů: Výchova a zdraví našich dětí, Hranice, Fabula, 2007

Konvalinková,J: Pentatonická stupnice, tónina starověké Číny, její historie a použití ve waldorfské pedagogice pro výchovu předškolního a mladšího školního věku

Marek, V.: Hudba jinak, Praha, Eminent, 2003

Marek, V.: Tajné dějiny hudby, Praha, Eminent, 2000

Smolková, T.: Dítě v úctě přijmout, Praha, Maitrea, 2007

Steiner, R.: Výchova dítěte a metodika vyučování, Praha, Baltazar, 1993